Újezdec

Rybníkářství

První písemnou zmínku o rybnících pocházející z roku 1115 nalezneme v tzv. Listině Kladrubské. Další písemná zpráva z roku 1227 dokumentuje svolení panovníka Přemysla Otakara I, které bylo určeno premonstrátskému klášteru ke koupi lesa na jižní Moravě pro výstavbu rybníků.

Nejstarší vodní díla patřila klášterům. Sloužila k chovu ryb a stala se tak zdrojem postního jídla pro jejich obyvatele. Některé rybníky té doby byly založeny jako součást vodních příkopů na ochranu feudálních sídel. K velmi starým patří i návesní rybníčky, které sloužily pro napájení domácích zvířat, ale byly i zdrojem vody při hašení častých požárů.

Ale teprve v polovině 14. stol. dochází k systémovému zakládání chovných rybníků. Rybníkářské řemeslo se v té době řadilo k těm výnosným a váženým. Po doznění husitské revoluce se výstavba rybníků mění přímo v explozi. Se zdokonalováním stavební technologie dochází k budování rozlehlých nádrží. Neustále se rozšiřuje využití rybničních ploch. Přesto ještě nevznikají ucelené rybniční soustavy, nýbrž pouze jednotlivé vodní stavby. Některé rybníky vznikaly nejen pro potřeby chovu, ale jejich stavba řešila některé vodohospodářské problémy. Příkladem je meliorace bažinatých oblastí. Zachycením vody v době dešťů se člověk stával méně závislým na přírodě. Nahromaděná voda poháněla vodní kola i v dobách sucha. Vhodnou regulací hladin rybníků bylo též možné zmírňovat rozsah každoročních záplav. Nicméně hlavním důvodem zakládání nových rybníků v 15. a 16. stol. se stal chov ryb. Ten byl v té době nejvýnosnější formou výrobní aktivity velkostatku. Nejméně totiž podléhal škodám z nepřízně počasí. Navíc spotřeba rybího masa neustále stoupala. Tomu napomáhaly i církevní předpisy, podle nichž byla ryba jediným dovoleným masitým pokrmem v postních dnech. Stoupal i vývoz ryb za hranice.

Počátek 15. století přinesl i zásadní kvalitativní obrat v chovatelské praxi. Do té doby se do rybníku vysazovaly mateční (generační) ryby, které se vytřely a zůstaly zde pět až šest let. Zatímco vytřený plůdek odrůstal, mateční kapr se každým dalším rokem znovu vytíral, takže rybník byl zakrátko přeplněný malými rybami různých ročníků. Hlavním problémem takto přeplněných rybníků byl samozřejmě nedostatek potravy pro chované ryby.

Nová metoda byla založena na oddělení chovu plůdku, násady a tržního kapra. Rybí plůdek se choval v plodových rybnících, po roce byl přemístěn do tzv. výtažných rybníků a po dalším roce do rybníků vejrostních. V nich pak během několika let dosáhl tržní váhy. Tato zásadní změna se ihned projevila významným zvýšením hektarové produkce.

Konec 15. století a celé 16. století lze bez nadsázky označit jako "zlatý věk rybníkářství v českých zemích". Bouřlivá výstavba rybníků je považována za výnosnou investici. Proto se v jejich budování angažuje nejen šlechta, ale pozadu nezůstávají ani města a vesnice, které si stavěly své rybníky. Nově založené rybníky obhospodařovaly i jednotlivé fary. Namísto individuálních rybníků vznikají celé rozsáhlé rybniční soustavy. Odhaduje se, že koncem 16. století zde bylo cca 25 000 rybníků o celkové rozloze cca 180 000 hektarů, tedy asi trojnásobek současného stavu.

Pro zajímavost: v první čtvrtině 16. stol. stála slepice kolem 1groše, kopa vajec 2groše a kapr rovněž kolem 2grošů českých.

Zakládání rybníků se samozřejmě nevyhnulo ani lnářskému panství. Pro jejich výstavbu byla zdejší pahorkatina s mnoha potoky a potůčky velmi vhodná. I tady ovšem nastal největší rybníkářský boom až na přelomu 15. a 16. století. Vzhledem k tomu, že je tu především půda lehce propustná, zakládaly se zde většinou rybníky průtočné, které vznikaly přehrazením vodního toku. Ale jsou zde i rybníky bez přítoku (nebeské), zadržující pouze dešťovou vodu z přilehlých ploch.

Další rozvoj rybníkářství přerušila v první polovině 17. stol. třicetiletá válka, která mu způsobila těžké ztráty. Vojáci bojujících armád vypouštěli rybníky, rozkrádali ryby a ničili rybniční zařízení. Některé rybníky byly během války úplně zpustošeny. Teprve v druhé pol. 17. stol. se znovu začalo o rybníky více pečovat. Řada zničených byla opravena a dokonce vznikaly i nové vodní plochy. Chov ryb byl stále mnohem výnosnější než primitivní zemědělská výroba. Většina ryb z blatenského a lnářského panství byla prodána bavorským a pražským velkoobchodníkům. Nejvýhodnější byl prodej do Bavor. Zdejší velkoobchodníci odebírali až 70% ročního výlovu. Bavorští kupci dosahovali mnohem vyšších cen při prodeji v oblastech, kde mohli prodávat takřka bez konkurence (např. Straubing či Salzburg). Platili za rybu stejně jako pražští a navíc doprava ryb šla k jejich tíži. Zatímco do Prahy musel velkostatek díky velké konkurenci, objednané zásilky dopravit na své náklady. Byl to náročný transport; do Žďákova pod Orlíkem byly dopraveny koňskými potahy a zde přeloženy na vory, které je dopravily až do Prahy. Samozřejmě, že vlastní dopravu zajišťovali poddaní v rámci roboty.

Situace se ovšem změnila po vydání robotního patentu v roce 1775. Ten omezil a přesně určil počty dní, kterými byli poddaní povinováni robotou. Protože lidé byli potřeba i na polích, musel majitel panství některé tyto cesty platit. Mzda za fůru byla velmi nízká, činila pouhých 12 krejcarů (kapr stál tehdy 4-5 krejcarů). Ovšem i tyto relativně nízké více náklady začaly zhoršovat ekonomiku rybářského podnikání. Navíc tím, že se i na jiných panstvích stále zakládaly další rybníky, přibývalo konkurence a to mělo za následek pokles ceny ryb na trhu.

Díky konkurenci z rozsáhlých jihočeských oblastí začal na sklonku osmdesátých let 18. století obchod s Bavorskem váznout. Začaly starosti s odbytem ryb. V některých oblastech Čech, např. na Poděbradsku a Pardubicku docházelo z tohoto důvodu k omezování počtu rybníků. To přispělo ke zvýšení poptávky po rybách a oddálilo tak vlnu rušení rybníků na lnářském panství. Na počátku 19. stol., díky konkurenci sousedních panství prudce poklesl prodej ryb bavorským velkoobchodníkům. Navíc se začal projevovat úpadek technického stavu rybníků. Zhoršování odbytu ryb napomohl i ničím neomezený dovoz mořských ryb do zemí rakouské monarchie.

K omezování počtu rybníků na lnářském panství došlo v prvním desetiletí 19. stol. V té době se z uvedených důvodů výrazně zhoršila ekonomika chovu ryb a zároveň se začala zvyšovat rentabilita zemědělské výroby. S růstem počtu obyvatel vzrůstala i poptávka po potravinách. Velkostatky začaly přecházet od trojpolného hospodářství, kdy se orná půda využívala pouze dva roky a třetím se nechávala ležet ladem, ke střídání obilnin, pícnin a okopanin. Tento pokrokový nástup ovšem rybníkářství nezachytilo. Naopak rybníky jako jediná rezerva pro rozšiřování zemědělské půdy začaly být vysoušeny a přeměňovány na pole a louky dávající větší užitek. Postupně tak plocha rybníků klesla na celkových zhruba 77 tisíc hektarů, tedy na méně než polovinu stavu, jaký byl v závěru 16. století. Jedním z nejvýnosnějších oborů v zemědělství na přelomu 18. a 19. stol. se stává chov ovcí. Stalo se tak především díky kontinentálnímu systému nadiktovanému císařem Napoleonem porobené Evropě v roce 1806, kterým se zakazoval dovoz anglického zboží, včetně ovčí vlny. Rozšiřování chovu ovcí pak vyžadovalo zakládání nových luk a pastvin. K tomu posloužilo i vysoušení některých rybníků. Na lnářském panství bylo v letech 1806-1845 zrušeno 45 rybníků (62,5 ha). Po roce 1845 ještě 8 (10 ha), ale 3 byly obnoveny (3,99 ha).

Do popředí, co se výnosů týká postupuje i lesnictví. Tyto změny si vyžádaly větší množství pracovních sil. Na jednotlivá panství přichází stále více podruhů. Bylo jim uděleno povolení ke stavbě malých domků a poskytnut malý neúrodný pozemek. Protože nově osedlý podruh byl povinen roční robotou v délce 26 dnů, získaly tak velkostatky značný počet pracovních dní. To samozřejmě snižovalo výrobní náklady v zemědělství. Změna pak nastala v roce 1848, kdy došlo k úplnému zrušení roboty a zavedení placených pracovních sil. V zemědělské výrobě tak dochází k značnému snížení čistého zisku. Celkovým hospodařením blatenského ani lnářského panství však tato nová situace neotřásla. Bylo to dáno tím, že zde stále zaujímaly velký podíl na zemědělské výrobě obory nenáročné na množství pracovní síly (chov ryb, ovcí, hovězího dobytka).

Do roku 1840 klesla v Čechách celková rybniční plocha na cca 40 000 ha. Paradoxně i to byla jedna z příčin, která v závěru 19. stol. vedla k renesanci rybničního hospodaření. Nižší počet rybníků snížil nabídku ryb a tržní cena opět vzrostla. Rozvojem železniční dopravy se otevřely vzdálenější trhy. A tak i když rybníky již nemohly konkurovat ostatním výrobním odvětvím, zůstaly i nadále vítaným a trvalým zdrojem příjmů. V té době hospodařil lnářský velkostatek na 146 rybnících o celkové výměře 971 ha, z nichž pouze Velká Kuš a Metelský měly rozlohu větší než 50 ha. správa rybničního hospodářství byla vložena do rukou úřednictva lesního. Ochrannou službu nad rybníky vykonávalo 15 přísežných hajných.

Před I. sv. válkou se prodávala téměř veškerá produkce ryb do Německa, jmenovitě Saska a Duryňska. Tamní zákazníci požadovali hlavně lehké kapry hladké s jemnou kůží a chutným masem, průměrné kusové váhy 1,75-2,00 kg. Proto se v 18. století vedle kapra šupinatého začal v rybnících chovat kapr lysec (špigl) i kapr hladký čili naháč. Hladký kapr byl vypěstován během dlouhé doby z kapra šupinatého výběrem matečních ryb s minimálním počtem šupin. Od roku 1907 také pracoval správce panství Ing. Dr. Theodor Mokrý na vyšlechtění nové odrůdy kapra. Tak byl v roce 1921 na výstavě v Praze veřejnosti poprvé představen lnářský hladký kapr modrák. Ten se pak stal velmi vyhledávanou rybou. Bohužel nástup mechanizace při odlovech rybníků v padesátých letech 20. století, způsobil zánik této odrůdy. Lnářský modrák totiž vyžadoval velmi šetrné zacházení, které není možno při použití mechanizace zajistit.

Po 2. světové válce přešly rybníky do majetku státu. Vznikl státní podnik Státní rybářství, který jednoznačně ovládal veškerý chov ryb. Pod vedením této organizace vznikly nové chovatelské technologie znamenající rychlý růst produkce. Velkou zásluhu na tomto boomu ovšem měl i absolutně nenasycený socialistický trh, který vděčně absorboval jakékoliv množství vyprodukovaných ryb. Např. v roce 1989 bylo na území dnešní České republiky vyprodukováno zhruba 17,3 tisíce tun tržních ryb.

Jeden ze závodů Státního rybářství byl vytvořen 1. ledna 1949 v Blatné. Tím skončilo období samostatnosti lnářského rybníkářství. V osmdesátých letech 20. století dodávalo lnářské středisko na trh ročně 230 tun konzumních ryb.

Po roce 1989 byly bývalé závody Státního rybářství privatizovány. Na jejich základě vznikly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Do sektoru chovu ryb vstoupily i soukromé osoby. V současné době se v České republice ročně vyprodukuje zhruba 20 000 tun tržních ryb. To plně odpovídá tuzemským a exportním potřebám, které jsou rozděleny v poměru cca 1:1.

Tyto změny se samozřejmě nevyhnuly ani blatenskému závodu. 1. ledna 1994 byly lnářské rybníky v rámci restituce vráceny potomkům posledního majitele velkostatku a vytvořena dvě rybniční hospodářství. Jihozápadní část s 74 rybníky o výměře 541 ha vlastní organizace "Chov ryb, zemědělská a lesní výroba ing.Vaníček". Severní část s 58 rybníky o výměře 454 ha, vlastní organizace "Rybářství Lnáře". Ta má navíc pronajato 8 rybníků o výměře 53 ha, které patřily arcibiskupskému statku v Rožmitále. Dále obhospodařuje 90 ha rybniční plochy velkostatku Drahenice, z toho 9 rybníků na Blatensku a 17 na Březnicku. Celkem hospodaří na 597 ha rybniční plochy. Obě organizace vlastní 132 rybníky bývalého lnářského velkostatku. Roční produkce tržní ryby jak v první, tak v druhé organizaci se pohybuje kolem 250 tun.

Návod jak budovat rybník je obsažen v Dubraviově latinské knize O rybnících, která vznikla v letech 1535-40 a stala se jedním z nejcennějších děl o českém rybníkářství. Píše se zde mj., že hráz má být v koruně tak široká, jaká bude její výška a u základny 3x tak širší. Rybníky nevznikaly libovolně, nýbrž jsou důmyslně začleněny do tzv. hydrologického celku, který umožňoval hospodárné využívání srážkových vod.

Přesné zásady a pravidla pro budování rybníků přinesl teprve "Vodní zákon" z roku 1870, který stanovil, že ke zřízení vodního díla je zapotřebí povolení politického úřadu, jemuž musí předcházet řádné řízení. V nařízení ministerstva orby z roku 1894 se praví, že: "Koruna hráze musí být nejméně 1,5m široká. Každý rybník musí být opatřen splavem. Každá povolená stavba rybníka musí být ještě před napuštěním schválena podle předpisů vodního zákona a opatřena cejchem. Zrušení rybníka státi se smí toliko s povolením příslušného úřadu po provedeném řízení vodoprávním".

Dnes je hospodářský celek tvořen rybníky třecími, kde se získává z matečných ryb plůdek. Třecí rybníky jsou nebeské bez většího přítoku, tím je zaručeno, že se do nich nedostane okoun, či štika. Z plůdkových rybníků se následujícího jara plůdek nasadí do rybníků výtažných I.řádu, aby do podzimu dosáhl váhy 25-30 dkg. Takovým rybám říkáme ročky. Další jaro se přesadí do rybníků výtažných II.řádu, kde dorostou do váhy 1-1,25 kg. Dvouletá násada je pak nasazena do rybníků hlavních v nichž dorůstá na konzumní rybu 2-2,5kg těžkou. V komorových rybnících, které musí být dostatečně hluboké, tráví ryba zimní měsíce v komorách.

V obci Oujezdci a její těsné blízkosti bývalo 14 rybníků, z nichž pět (označené hvězdičkou) již zaniklo.

*Dlouhý - již jméno rybníku napovídá, že jeho téměř 2 ha velká plocha měla protáhlý tvar. Jeho hladinu bylo možné spatřit až do roku 1806 na jihozápadním okraji vesnice. Po tomto roce byl zrušen. V roce 1976 byly zbytky hráze rozhrnuty do terénu. Vodu tento rybník dostával ze Zlatohlávku a předával jí Lušťovu, který byl těsně pod ním.

*Honýz Malý - tento rybník s vodní plochou o velikosti 3,14 ha se nacházel bezprostředně pod Velkým Honýzem z něhož se naplňoval vodou. Ta potom dále odtékala do Loužku. Dnes je hráz tohoto rybníka z větší části rozebrána a rozvezena. Na dně bývalého rybníka je pole a louka. Část je zarostlá rákosovým a vrbovým porostem.

Honýz Velký - na rozdíl od svého menšího jmenovce se dochoval do dnešní doby. Vodní plocha zaujímá téměř 15 ha. Zalomená 375 m dlouhá hráz, schopná zadržet až 123 000 m3, je zpevněna kamenným tarasem. Kdysi po ní vedla cesta do Tisova, ale již v šedesátých letech 20. stol. byla natolik zarostlá keři a stromy, že se téměř nepoužívala. Honýz je napájen vodou z Podtisovského rybníku a okolních pozemků, ta pak dále teče do Loužku. Dílo slouží jako rybník hlavní i komora, též se na něm chovají kachny. Doba strojení před výlovem je 12.dnů.

Loužek - velmi malý rybníček o rozloze 0,49 ha můžeme najít mezi Honýzem a Luhem. Ukrývá se v hustém porostu vrb a olší. Jeho hráz je v podstatě neprůchodná. Je napájen vodou z Velkého Honýzu. Ta pak odtéká do Závišínského potoka a jeho korytem dále do Luhu.

Luh - tento průtočný rybník přehrazující Závišínský potok má plochu 6,35 ha. Slouží jako rybník hlavní a komorový. V minulosti byl na výšce jeho hladiny závislý Netušilův mlýn, stojící kousek pod ním a proto byl od velkostatku lnářského odkoupen. 150 m dlouhá hráz, po níž vede silnice z Újezdce do Bělčic je schopna zadržet až 48 000 m3 vody. Prudké deště v podtřemšínských lesích, kde pramení Závišínský potok, mnohokrát způsobily vzdutí hladiny a škody na jeho zařízení. V roce 1926 byl povodní poškozen splav a roku 1932 došlo dokonce ke stržení hráze. K jejímu protržení došlo i při povodních v roce 2002. Několik let pak byly obě části hráze propojeny pontonem. Přes splav s pěti kovovými stavidly s mříží se klene mostek původní silnice a hned vedle stojí silniční betonový most z roku 1962. Na opačném konci hráze je bezpečnostní přeliv, vydlážděný žulovými plotnami. Uprostřed hráze je požerák. V současné době je rybník soukromým vlastnictvím Marie Ornové.

*Lušťov - tento rybník s výměrou 1,3 ha se nacházel na jihozápadním okraji obce pod pahorkem. Byl napájen vodou přitékající z rybníku Dlouhého, jehož hladina se leskla hned nad ním. Přebytečnou vodu pak přepouštěl do Návesního rybníku. Byl zrušen po roce 1806. Dnes je na jeho dně louka.

Planinský - rybník s nízkou zalomenou hrází má rozlohu 6,30 ha. Na severní straně hraničí se smrkovým lesem. Je to nebeský rybník, sloužící jako výtažník. Voda z něho odtéká do rybníku Kozoru, který již leží v katastru obce Březí.

Újezdecká nádržka - tento rybníček sloužil především jako zásobárna vody pro pohon mlýna. Jeho dnešní plocha pouhých 0,80 ha je čtvrtinou původní výměry. Na místě dřívější vodní plochy je louka. Vodu do něho přivádí Závišínský potok z Luhu. Z přítokové strany je rybníček vytarasen, jinak je obrostlý břízami a olšemi, zanesen bahnem a pokryt okřehkem.

Kolem něho vede pěšina do mlýna. Nyní je soukromým vlastnictvím ing. Jana Orny.

*Ve strži - do dnešní doby se na severovýchodním okraji obce z tohoto rybníku dochovala vysoká, asi 180 m dlouhá protržená nebo prokopaná hráz, porostlá stromy a keři. Ta je důkazem toho, že zde kdysi byl hluboký rybník, jehož skutečné jméno se nepodařilo zjistit. Uvádí se, že tu stával mlýn, který však byl již v roce 1698 pustý. Na jeho místě se pak připomíná grunt Jana Bohatého. Výměra rybníku, který byl zásobován vodou z Velkého Honýzu není známa. Dnes je zde louka a pole.

Návesní - rybník s hladinou o výměře 0,59 ha byl založen uprostřed vsi. Jeho jihozápadní břeh obrostlý olšemi přechází v louky. Po jeho hrázi vede cesta k románskému kostelu sv.Voršily. Voda přitéká z Malého Zlatohlavu a dále pak proudí do Velkého Bělčického rybníku. Vždy byl zdrojem vody pro domácí zvířata a zároveň zásobárnou vody pro hašení požárů. Až do sedmdesátých let 20. století odtékala přebytečná voda potůčkem, klikatícím se kolem návsi. Bohužel při necitlivých úpravách byl potok zavezen a voda svedena do podzemního potrubí. Spolu s potůčkem zmizel i romantický pohled na náves.

Vitenečský Dolní - rybník o rozloze 3,15 ha je částečně obrostlý rákosím. Ze tří stran jej obklopuje les, na severním břehu stojí hájovna Viteneč. V minulosti přitékala voda z Horního Vitenečského, dnes už pouze z luk. Po hrázi rybníku vede cesta do Kocelovic. Hospodářsky je rybník využit jako výtažný. Hlavní hráz je 150 m dlouhá, v koruně až 7 m široká. Obě hráze jsou opatřeny vypouštěcím zařízením. Doba strojení před výlovem trvá 14.dnů.

*Vitenečský Horní - nacházel se ve volné krajině a byl nebeský. Voda do něho přitékala z výše položených polí. Ta pak dále odtékala do Vitenečského Dolního. Z kdysi dvouhektarového rybníka se zachovala asi 150 m dlouhá hráz, po níž vede cesta do Hornosína k hájovně Viteneč. Na dně bývalého rybníka je dnes louka.

Zlatohlav - s výměrou 22,32 ha je největším, ze zde uvedených rybníků. V podstatě se jedná o rybník nebeský. Byl vybudován jako rybník s námětkem se dvěma hrázemi, které jsou mezi sebou spojeny přirozenou zvýšenou hrází terénní a jsou schopny zadržet 200 000 m3 vody. Slouží jako rybník hlavní a komorový. Velkostatek jej osazoval 100 kopami násady.

Zlatohlávek - rybník ležící pod Zlatohlavem, z něhož dostává vodu, má rozlohu pouze 0,97 ha. Voda z něho odtéká do Návesního rybníka.