Újezdec

Památky

Románský kostel sv.Voršily

patří k nejstarším v České republice. Již v roce 1350 byl kostelem farním. Farnost zřejmě nebyla velká, neboť už tehdy stály farní kostely i v některých okolních vsích (Bělčice, Hvožďany, Kocelovice, Lnáře). Nejstarší zpráva o zdejším faráři pochází z roku 1362, kdy měla farnost 249 katolíků.

21.února 1362 byl na újezdeckou faru dosazen patronem Janem z Újezda kněz Přibyslav z Kasejovic, kterého uvedl bělčický farář Oldřich. Dříve než se tak stalo, byl patron Jan z Újezda zavražděn. Kněz Přibyslav dlouho v Újezdci nepobyl.

V letech 1363-67 měli podací právo (tj. patronát) ke kostelu bratři Kolman, Bohuslav (Buzek), Huk, a Přibyslav z Křikavy u Černívska. Noví patroni ustanovili dne 14.7.1363 na újezdeckou faru kněze Ondřeje z Plánice. Ten však již v roce 1367 umírá. Už 3.června téhož roku byl na přání patronů, bratrů z Křikavy na jeho místo dosazen kněz Jindřich, syn Kuníka z Příbrami. Instaloval jej farář mirovický.

Dalším dokladem o tom, že zdejší farnost byla velmi malá je záznam z roku 1384. V něm se uvádí, že toho roku odvedl újezdecký farář pouhých 6 grošů papežského desátku.

18.5.1401 byl po úmrtí Jindřicha (snad Kuníka) jmenován na uprázdněnou faru Petr z Dobřan. Tehdy byl patronem Oldřich, zbrojnoš (armiger) z Újezdce. Petr z Dobřan zemřel v roce 1414 a 27.dubna, na návrh patrona Oldřicha z Miličína byl jmenován Jan z Rožmitálu, farář pražské diecéze. Vykonavatelem této instalace byl bělčický farář Odolen.

Jan z Rožmitálu v roce 1418 rezignoval. 9.prosince téhož roku pak byl na újezdeckou faru uveden farář Matěj. Jmenování potvrdil tehdejší patron farnosti Jan Mládenec z Újezdce, syn Oldřicha z Miličína. Matěj pobyl v Újezdci velmi krátce. Již 4.května 1419 si vyměnil újezdeckou faru s Petrem v Jílovišti. A právě Petr je posledním újezdeckým farářem o němž existují písemné zprávy.

Po třicetileté válce byla fara opuštěna a kostel byl přidělen nově zřízené bělčické faře jako filiální.

Půdorys stavby tvoří tři vzájemně propojené obdélníkové prostory. Největší z nich (loď) o vnějších rozměrech 11,40 x 10,25 m. má delší stranu situovánu ve směru východ - západ. Uprostřed kratší východní stěny je tzv. triumfální oblouk, kterým se vchází do presbytáře, jehož vnější rozměry jsou 6,85 x 7,80 m. Zde je ve směru východ - západ situována kratší strana. Třetí nejmenší prostor (předsíňka) o vnějších rozměrech 5,15 x 4,50 m. přiléhá k severní stěně kostelní lodi a je s ní propojen gotickým portálem.

Předsíňka - tvoří spojnici mezi hřbitovem a kostelem. Tímto valeně sklenutým prostorem vchází návštěvník do lodi, hlavního prostoru kostela. Zde se po dlouhá staletí scházejí věřící k pravidelným bohoslužbám.

Loď - o vnitřní šířce 6,85 m. má obvodové zdivo silné cca 1,70 m. V její jižní stěně jsou dvě okna s gotickou kamennou kružbou. Goticky upraveným portálem (na románských sloupkách je gotický lomený oblouk) z doby kolem roku 1240-1250 osazeným v severní stěně, vchází návštěvník do interiéru kostela. V téže stěně je ještě prolomeno jedno okno. Východní stranu lodi tvoří půlkruhový, pravoúhle odstupňovaný triumfální oblouk z kamenných kvádrů o síle 1,40 m., který spojuje loď s presbytářem. Po jeho stranách stojí dva protějškové boční oltáře z doby kolem roku 1700, s akantovými rámy a novodobými sochami. Na levém oltáři je umístěna socha sv.Josefa, zatímco na pravém je socha sv. Jana Nepomuckého. Strop lodi je plochý, dřevěný. Prkenná podlaha pochází z roku 1891.

Podle průzkumu Ing. Tomáše Kyncla a Josefa Kyncla z Dendrochronologické společnosti, jsou vazné trámy a druhotné prvky krovu nad hlavní lodí zhotoveny ze dřeva káceného v letech 1444-45. Ostatní dřevo tohoto krovu je z let 1864-65. (Tyto údaje jsou převzaty z http://www.dendrochronologie.cz/databaze?pz=17 ).

Schodištěm v západní stěně kostela se vstupuje na kůr (tribunu). Dominantou těchto prostor jsou varhany, patřící k nejstaršímu zařízení kostela. Jejich sytý zvuk po staletí doprovází zdejší církevní obřady. Jedná se o varhanní pozitiv s jedním pedálem. Nástroj má střední věž a dvě postranní pole. Skříň je mramorovaná, obohacená akantovými řezbami s páskou nad píšťalami. Prospektové píšťaly jsou původní, zdobené vytepávanými křížky. Hrací stůl je vestavěn do postamentu zády k oltáři. Traktura (zařízení, které spojuje klávesy a pedály se záklopkami vzduchojemu) mechanická, vzdušnice zásuvková.

Instrument postavil v roce 1736 významný sedlecký varhanář Fridrich Ferdinand Semrád. S největší pravděpodobností jde o nejstarší dochovaný nástroj Semrádovy dílny, zachovaný vesměs v původním stavu. Pro tuto výjimečnost prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky podle § 3 zákona č.20/1987 Sb., o státní památkové péči varhany v kostele sv.Voršily v Újezdci za kulturní památku. Stalo se tak dne 31.10.2000.

Na opěrné zdi kůru je umístěna "Křížová cesta", pořízená v roce 1887 nákladem osadníků. Jejím autorem je Bedřich Kamarýt, děkan z Deštné u Soběslavi.

Věž čtvercového půdorysu, která se stala z daleka viditelnou dominantou této stavby, vystupuje v severozápadním nároží lodi. Dříve byla vidět opravdu z velké dálky. V roce 1891 byla bohužel při opravách kostela střecha věže snížena. Na východní, západní a severní straně má ve dvou patrech nad sebou zdvojená románská okna rozdělená žulovými sloupky. Na straně jižní je zdvojené okno pouze v jednom patře. Do 16.10.1916 visely ve věži tři zvony:

Nejstarší zvon - byl bez nápisu a obrazu, podle štíhlého tvaru a stříbrného hlasu je možné ho zařadit do 13.století. Protože byl bez nápisu a letopočtu musel podle ministerského nařízení dne 16.10.1916 na vojnu. Byl široký 47cm, vysoký 40cm a vážil 55,8kg, ladění "a". Vojenská správa platila 4K/1kg (55,8 x 4 = 223,20K). Tato částka byla uložena v patronátní kase ve Lnářích.

Druhý zvon - ulil v roce 1690 Michal Bedřich Schoenfeldt (1650-97) ve Starém městě Pražském. Je široký 74cm, vysoký 56cm, váží 250kg, ladění "h". V horní části zvonu je v jedné řádce nápis latinkou: "GOS MICH FRIDRICH SCHOENFELDT IN DER ALTT STATT PRAG ANNO 1690" a pod ním je květinový věnec.

V dolní části je nápis: "SANCTA V. ET. M. URSULA CUM UMDECIM MILLIBUS VIRGINUM ORA PRO NOBIS" - Svatá Panno a Mučednice Voršilo s jedenácti tisíci pannami oroduj za nás.

Při první rekvizici byl zvon uchován, protože byl ulit před rokem 1700. při druhé pak byl zachráněn c.k. konzervátorem v Klatovech a Praze "jako historický, se založením kostela srostlý a ve filiálním kostele v Oujezdci ku potřebám služebním nevyhnutelný."

Třetí zvon "umíráček" - z roku 1511 přežil rekvizice schovaný ve věži. Ulil jej neznámý zvonař. Je široký 26cm, a vysoký 18cm. V horní části zvonu je nápis psaný starou gotikou a zní: "Ave + Maria ) - ( Léta Božího M ) - ( CCCCCXI ) - (." - Zdrávas Maria, Léta Božího 1511.

Zvon Václav - vážící 117 kg byl vzat z věže bělčického kostela a v roce 1924 zavěšen v kostele sv.Voršily. Dlouho se však nad Újezdcem jeho hlas nezněl. V březnu roku 1942 byl tento zvon rekvírován.

Presbytář - neboli kněžiště je prostranství při hlavním oltáři, pro duchovenstvo a ministranty, mírně zvýšené a často oddělené zábradlím. Vnitřní půdorys presbytáře v kostele sv. Voršily je cca 5 x 5 m. Jeho gotická křížová klenba byla nahrazena plochým stropem. Dodnes se zde jako stopy po gotické klenbě dochovaly fragmenty konzol. Současný strop je ve stejné výšce jako strop lodi. U východní stěny presbytáře je postaven hlavní oltář zasvěcený sv.Voršile. Je to barokní, portálová stavba s plastickou výzdobou ze začátku 18.stol. Oltářní obraz patronky kostela, sv.Voršily byl ovšem namalován až v roce 1898 Bedřichem Kamarýtem, děkanem v Deštné u Soběslavi.

Šindelová střecha kostela a věže byla nahrazena v roce 1900 taškovou krytinou. Bohužel, jak poznamenal v újezdecké kronice bělčický učitel Jindřich Kučera, došlo z nemístných úsporných důvodů ke snížení střechy věže. Tím prý byla dříve vysoká a štíhlá, z daleka viditelná věž znešvařena. V témže roce byla opravena kamenná zeď kolem hřbitova.

Pro zajímavost uvádím přehled církevních obřadů konaných v Oujezdci tak, jak jej dne 25.1.1918 sepsal František Mařík, farář v Bělčicích: "Velké služby Boží koná kaplan bělčický každou čtvrtou neděli a na prostřední svátky, v úterý Křížových dnů s prosebným průvodem do polí, pak o pouti a posvícení tu neděli po sv.Voršile, po níž v pondělí je výroční rekviem za zemřelé osadníky tamní. Tuto dávnou povinnost - Oujezdci posluhovati dle starobylého zvyku kněží z Bělčic drží. Farář dává povozy k bohoslužbám každou čtvrtou neděli, prostřední svátky a o pouti - obec Oujezdecká v úterý Křížových dnů a v pondělí po pouti k výročnímu rekviem za zemřelé Koná - li se v Oujezdci pohřeb na tamním hřbitově přijíždí pro kněze, řídícího kůru a zpěváky zjednaný povoz z Oujezdce."

V obecní kronice najdeme lakonickou poznámku, vážící se k roku 1934: "V létě opraven kostel". Čeho se tato oprava týkala a jakého byla rozsahu, nelze bohužel z tohoto zdroje zjistit.

V průběhu druhé světové války byly v újezdecké kronice učiněny dvě poznámky týkající se zvonů v kostele sv.Voršily. První se váže k roku 1941: "V měsíci březnu vzat byl ze zdejšího kostela jeden zvon poledník a druhý velký později, shozeny byly z věže na hřbitov, bez ohledu rozbijí-li se nebo ne. Ještě je musela obec zdarma odvézt. Ten druhý byl zvon památný s nápisem. Byl chráněn památkovým úřadem a v dřívější světové válce ponechán. Malý zvonek, umíráček byl včas zakopán a tak byl zachráněn".

Druhá poznámka pochází z roku 1945: "V září toho roku zavěšen zvon na věži v našem starobylém kostelíku, starý památný zvon vysvěcený k památce sv.Voršily, který nám byl za okupace odebrán. O jeho vrácení velkou zásluhu má pan děkan Antonín Jarolímek farář v Bělčicích. Při zavěšení konána byla zde velká slavnost, při níž jménem všech občanů zdejší rodák František Lehečka přítomnému panu faráři za jeho zásluhu poděkoval".

V roce 1972 došlo k celkové rekonstrukci fasády. Při ní byla stará omítka odstraněna až na lomovou žulu. Nová vrstva omítky pak již nezakryla nárožní kameny. Ty se pouze očistily a vyspárovaly.

K další významné rekonstrukci došlo v roce 2003. Stavba dostala nejen novou fasádu, ale i střešní krytinu. Při té příležitosti byl nově pozlacen kříž na vrcholku věže. Radost farníků z nové tváře tohoto svatostánku netrvala dlouho. Nejen, že krátce po dokončení prací začala na několika místech opadávat omítka, ale navíc byla ukradena část svodu nových měděných okapů. Nyní voda stéká po fasádě a je jen otázkou času, kdy jí zničí.

Tvrz

nejstarší feudální sídlo v Újezdci ve formě románské kurie stávalo v nevelké vzdálenosti od západního štítu románského kostela sv.Voršily. Dokládá to dochovaný v tomto štítě. Jím vcházelo panstvo z tvrze přímo na tribunu kostela. Bohužel ani geofyzikální měření a zkušební archeologické sondy prováděné B.Nechvátalem, zatím nepřinesly o existenci dvorce přesvědčivé doklady.

Areál pozdější tvrze vrcholného středověku při níž se před polovinou 16.století uvádí sladovna s pivovarem zaujímal pravděpodobně rovněž území při obvodu kostela sv.Voršily. Místo vlastního sídla lze předpokládat nejspíše jihozápadně od kostela. Zaniklo z části rovněž bez zjevných pozůstatků a z části v chalupnické zástavbě pod kostelem.

Pivovar se sladovnou

první písemná zpráva o existenci pivovaru pochází z poloviny 16.stol. Podle místní tradice stál prý pivovar na dnes nezastavěném území jihovýchodně od kostela. Zbytky sladovny se prý bouraly kolem roku 1907 na dvoře usedlosti č.p.27 pod kostelem, před stavbou dnešní stodoly.

K obci odnepaměti patřily také dva mlýny:

Netušilův mlýn čp.33

dodnes stojí pod rybníkem Luh vpravo od silnice vedoucí z Újezdce do Bělčic. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1696. Tehdy byl jeho majitelem Matěj Masák. V roce 1722 byl mlýn opraven. V roce 1931 byl mlýn zrekonstruován. Svému účelu sloužil až do roku 1960.

Mlýn "ve Strži."

po tomto mlýnu, který se uvádí již v roce 1698 jako pustý, se do dnešní doby nedochovaly ani nepatrné zbytky. Na jeho místě se pak uvádí grunt Jana Bohatého.

Ovčín čp.1

stál u cesty nedaleko Zlatohlavu. Původně patřil k tisovskému dvoru. V roce 1924 byl na základě zákona o pozemkové reformě přidělen legionáři Karlu Boudovi. Podle záznamu v obecní kronice ovčín v noci ze dne 31.12.1924 na 1.1.1925 vyhořel. Plameny kromě budov, pohltily i zásoby obilí a četné hospodářské stroje. Obytná budova, která byla znovu postavena v roce 1925, prošla roku 1997 rekonstrukcí.

Kříže a křížky

na katastru obce bývalo rozeseto dvanáct křížů různých velikostí a provedení, postavených kolem polních cest, na mezích pozemků nebo na polích samotných. Každý z nich připomínal nějakou událost, která svým způsobem souvisela se životem v obci.

Buďto na tom místě skonal při práci na poli někdo z rodiny hospodáře, nebo kdosi děkuje za šťastný návrat z několikaleté vojny, jiný za nečekané uzdravení z dlouhé a těžké nemoci a pod. Při obdělávání půdy byly dva kříže zničeny a tak jich do dnešních dnů zůstalo pouze deset.

Křížek nad příkrou strání "Na podnívce" byl postaven jako dík za to, že hospodář sedící na voze taženém splašeným volským potahem zde přežil pád tohoto spřežení se stráně. Ani zvířata při tomto pádu neutrpěla žádnou újmu.

Po levé straně silnice vedoucí z Újezdce do Bělčic v místech proti vrchu Budínu stojí v silničním příkopu opřený o mez kříž neobvyklého tvaru, který už svým vzhledem nutí k zamyšlení. O tom kříži se vypravuje pověst., že v těchto místech odpočíval sv.Vojtěch při svém putování za křesťanským posláním. Pověsti věř kdo chceš, ale tvar a způsob opracování dokazuje, že je ten kámen svědkem dávných a dávných časů.

Jiný kříž mnohem menší a úpravnější najdeme po levé straně cesty vedoucí od bývalého ovčína k rybníku Zlatohlavu. K němu se vypráví tato pověst: Zlatovláska, dcera hradního pána na Třemšíně na útěku před ženichem kterého jí otec vnucoval, uprchla až sem v důvěře, že se ve zdejší tvrzi kterou už měla na dosah zachrání. Rozlícený ženich jí se svou družinou pronásledoval a když jí dohonil, mečem jí hlavu sťal. V místech kde zlatovlasá hlava dopadla na zem byl postaven malý kamenný křížek. Od té doby se velký rybník jmenuje Zlatohlav a menší pod ním Zlatohlávek.

Tyto pamětníci zašlých časů a zejména příběhy, které se k nim váží, inspirovaly újezdeckou rodačku Annu Podroužkovou z čp.38 k napsání krásné básně nazvané " Polní křížky":

Vy křížky u polí, z kamene, z kovu,
přemýšlím o vás znovu a znovu.
A často, přečasto v duchu se táži,
jaké as příběhy na vás se váží.

Příběh dost známý má z vás pouze jeden
Stojí "Na Křižatkách" lipami střežen.
Ten příběh smutný tu vypovím krátce
O zdejším synkovi, otci a matce.

Do kraje dálného rodiče dbalí
vyučit mlynářem synka si dali.
Moučný prach uškodil na zdraví jemu.
Nesvědčil synkovi i tak mladistvému.

V psaní se nesvěřil, tajně tam stonal,
až náhle přišla zvěst, že chlapec skonal.
K poctě mu zazněly újezdské zvony
hodinkou i hrany smutnými tóny.

K paměti jeho ten křížek malý
nade vsí rodiče postavit dali.
Když k němu sázeli mladistvé lípy,
srdce jim proťaly bolesti šípy.
Přáli si osudu zlé plány zhatit,
Nikdo však nemohl synka již vrátit.

Ten příběh smutný srdce mé jímá.
Na takový se nezapomíná.

Jiný zas křížek v opačné straně,
smutný mi příběh připomněl maně.
Udál se v době, kdy lidé smělí
do světa nového za štěstím spěli.

U toho křížku se loučila máti
se synem doufajíc, že se jí vrátí.
Dávno již za mořem dvě dcery měla,
těm syna v ochranu svěřiti chtěla.

Naposled zlíbala synáčka svého
a křížkem značila pak čelo jeho.
Člověku dobrému v péči jej dala
a když odcházeli zaplakala.

Chlapec byl mladý, patnáctiletý
a již ho lákaly daleké světy.
Nebál se cesty po širém moři.
Matku tu zanechal ve velkém hoři.

Každý den chodila vždy časně zrána
modlit se ke kříži ta dobrá máma.
Znovu vždy prožila loučení muka,
která jí schystala osudu ruka.
Pak se zas vracela alejí stromů
s myšlenkou: "On se mi vrátí zas domů!"

Nikdy již nespatřil svou rodnou vísku.
Poslal jen psaní a několik lístků.
Nikdy již neobjal svou dobrou máti.
Nadarmo doufala, že se jí vrátí.
Příliš mlád zemřel za širým mořem.
Matička doma div nezhasla hořem.

Ten příběh smutný srdce mé jímá
Na takový se nezapomíná.

Snad i k vám, ostatní křížky a kříže
podobně smutný příběh se víže.
Takový příběh, co srdce jímá,
na nějž se nikdy nezapomíná.

doslov:

Kdo naše křížky ničit snad chtěl by,
ten nemá trochu rozumu ve lbi.
Ten nemá úctu k Bohu a lidem.
"Je prostě barbar", to pravím s klidem.

Křížky jsou svědky těch dávných čas
kdy lidé vnímali života krásu
ať měli život lehký či těžký,
ať jeli kočárem nebo šli pěšky.


(c) Karel Karlik, karlikkarel@seznam.cz
poslední aktualizace 30. listopadu 2015

Valid HTML 4.01 Transitional