Újezdec

Historický vývoj do konce 18. století

Obec Újezdec se až do roku 1918 se nazývala Oujezdec. Tento název jí v lidové mluvě zůstal dodnes. Přesná doba vzniku osady není známa. Některé nálezy nasvědčují tomu, že byla sídlištěm prehistorického člověka v době kamenné. (ruční kamenné mlýnky, opálené obilí a pod.). První písemná zpráva pochází z roku 1045. Již tehdy zde stával románský kostel sv. Voršily, který se na dlouhá staletí stal dominantou obce a jejího okolí. Západně od kostela v místech kde se dodnes říká "Na hradě" stávala tvrz. Jejím prvním písemně doloženým majitelem byl Jan z Oujezdce, který se zde připomíná v roce 1362. V letech 1363-67 vlastnili tvrz bratři Kolman, Buzek, Huk, a Přibyslav z Křikavy u Černívska kteří měli také podací právo (t.j. patronát) ke zdejšímu farnímu kostelu.

V té době byla ves rozdělena na několik vladyckých statků. O jednom z nich se píše v listině z roku 1385, v arch. Novohradském.V roce 1391 držel jeden ze statků Zdeněk z Kocelovic. Po jeho smrti v roce 1405 přešel pro dluhy na Jaroslava z Vranovic

Tvrz a patronátní právo náležely od roku 1401 Oldřichu Slepci z Miličína, který se v roce 1413 spolu se svým synem Janem Mládencem zavázal, že budou z Oujezdce odevzdávat platy nepomuckému klášteru. V letech 1414 -1419 držel Oujezdec po svém otci Jan Mládenec, ale od roku 1419 už sídlil v Kocelovicích. Snad již tehdy Oujezdec prodal a ten se potom v roce 1430 nachází v držení Dobeše z Míšovic.

Více jak 110 let pak není o Oujezdci žádná písemná zmínka. Můžeme se jen domnívat, že pravděpodobně někdy v 15. či 16. stol. byl při tvrzi zřízen pivovar se sladovnou. V té době se ves dostala do rukou hvožďanských vladyků. V roce 1542 totiž obdržela z pozůstalosti svého otce Jindřicha Koupského z Břízy tvrz Oujezdec s pivovarem a sladovnou dcera zesnulého Apolena. Také právo podací přešlo na novou majitelku.

Válečné běsnění v první pol.17.stol. se nevyhnulo ani Oujezdci. Je ale pravda, že obec a její bezprostřední okolí nebylo postiženo tolik, jako místa na kterých docházelo k bitvám a místa, kde válčící vojska dlouhodobě tábořila.

"Na podzim roku 1620 přešla habsburská vojska do rozhodujícího útoku. Císařská armáda vedená generálem Buquoyem společně s katolickou ligou, v jejímž čele stál bavorský vévoda Maxmilián, vpadla do Čech. Nejprve se zmocnila Vodňan a Prachatic, později i Písku

České vojsko, které leželo v Rakousích, pospíchalo domů, aby jí zastoupilo cestu na Prahu. Dne 28. září 1920 dorazilo do Tábora a den nato do Milevska. Když jeho velitel kníže Kristián z Anhaltu zjistil, že císařská armáda táhne z Písku na Plzeň, vypravil část svého vojska přes Zvíkov, aby mohla nepřítele sledovat. Sám se s více než 20 000 muži přeplavil přes Vltavu, protáhl krajinou kolem Mirovic a Březnice a postoupil až k Bělčicím. V hlubokém údolí mezi Újezdcem a Záhrobím se vojsko na dva dny utábořilo. Sem do ležení přijel se čtyřmi setninami jízdy Fridrich Falcký, kterého si čeští stavové zvolili za krále. Chtěl svou přítomností povzbudit vojsko k boji. Dne 6. října se vojáci přesunuli k Hvožďanům.

Také císařská armáda se rozdělila. Jedna část s Buquoyem směřovala na Plzeň přes Blatnou, druhá s Maxmiliánem táhla přes Strakonice a Horažďovice na Zelenou Horu u Nepomuka. Buquoy tábořící ve Lnářích dostává zprávu, že se blíží české vojsko. Narychlo si vyžádá posilu od Maxmiliána, který mu poslal hraběte Tillyho s 25 praporci jízdy, ale neodvážil se postavit stavovskému vojsku na odpor. Časně ráno 7. října spěchá Buquoy se svými vojáky za Maxmiliánem. Když se Anhalt dozvěděl, že obě části císařské armády táhnou odděleně, rozhodl se slabší část přepadnout a zničit. Ale opozdil se a zastihl jen zadní Buquoyův voj, na který udeřil.

Bitva se odehrála nedaleko křižovatky dvou starých obchodních cest na návrší mezi Starým Smolivcem a Radošicemi a byla krutá. Rybník v údolí na Smoliveckém potoce nazvaný Vražda byl prý celý červeně zbarvený od prolité krve. Byla to jediná bitva, které se král Fridrich Falcký na české půdě osobně zúčastnil. Jeho přítomnost jen málo nadchla stavovské vojsko. Zvítězil Buquoy, ale ztratil asi 200 mužů. U rozcestí poblíž někdejšího bojiště byla postavena na paměť bitvy a na počest ukončení třicetileté války kaplička zasvěcená sv. Anně. Po vyhrané bitvě Buquoy pokračoval v cestě za Maxmiliánem. Stavovské vojsko si netroufalo dále nepřítele pronásledovat, dalo se na pochod k Rokycanům a Berounu, aby krylo Prahu. Obě armády se setkaly 8.listopadu 1620 na Bílé hoře, kde došlo k osudné bitvě."

(Citace z knihy "Rybníky na Blatensku" od J.Sekery.)

V roce 1641 dostal tvrz Oujezdec s dvorem od svého otce vladyky Jana Koce z Dobeše jeho starší syn Arnošt Václav. Roku 1654 byly v obci 3 rolníci, 1 grunt pustý, 7 chalupníků a 1 chalupa pustá. Poslední majitel Hvožďan, markrabí Karel Leopold Lazetto (nebo Caretta?) prodal v roce 1665 zboží hvožďanské panu Aleši Ferdinandu Vratislavovi z Mitrovic na Lnářích (Schlüsselburg). Tím se Oujezdec na dlouhá staletí stává součástí rozsáhlého panství lnářského.

Aleš Ferdinand koupil lnářské panství před pěti léty v roce 1660 od Evy Johany Šternberkové, manželky hraběte Adama Matyáše z Trautmansdorfu. Aleš Ferdinand svobodný pán Vratislav z Mitrovic pocházel sice ze staré české vladycké rodiny povýšené do hraběcího stavu, ale považoval se za Němce a na panství zavedl jako úřední řeč němčinu. Měl před sebou nelehký úkol: nově nabytý majetek, zpustošený třicetiletou válkou bylo nutné uvést co nejdříve do pořádku. Zanedlouho zvládl nejen to, ale ještě stačil původně koupené panství (Lnáře, Chloumek, Budislavice, Mladý Smolivec, Metly, Předmíř, Zahorčice, Řiště, Kocelovice, Vrbno, Radošice, Zamlýní, Závišín a městečka Bělčice a Kasejovice) rozšířit o další vesnice. Tak ještě v roce 1660 přikoupil Hradiště a Zahorčičky. O dva Roky později statek Záboří s mlýnem u Malé Kuše a s Blatenkou a Lhotkou. Roku 1664 pak rozšířil panství o statek Polánku. O rok později Aleš Ferdinand přikoupil Mladý Smolivec, Újezd u Kasejovic, Hvožďany, Pozdyni, Tisov a Oujezdec. V roce 1667 ještě přikoupil Přebudov.

Aleš Ferdinand zpočátku přebýval na tvrzi zábořské, ale kolem roku 1665 začal ve Lnářích stavět v barokním slohu vedle renesančního zámečku nové, důstojné sídlo, které mělo velikostí odpovídat značně zvětšenému panství. Dal mu německé jméno Schlüsselburg (klíčový hrad - podle klíče, který měli ve znaku lnářští vladykové), jež se potom přeneslo i na obec. Jeho druhá manželka Ludmila Maxmiliána dala v roce 1666 stavět v místě starého zbořeného kostela nad Podhájským rybníkem nový chrám zasvěcený Nejsvětější Trojici.

Hrabě Aleš Ferdinand Vratislav z Mitrovic zemřel v roce 1969. O šest let později prodaly jeho dcery lnářské panství hraběti Humprechtu Janu Černínovi z Chudenic (1628-1682), velkému milovníku umění. V té době již byly rány, které uštědřila kraji třicetiletá válka zacelené. Do zpola opuštěných vesnic se opět začal vracet život.

V roce 1673 sice v Oujezdci vyhořely čtyři velké usedlosti, ale již roku 1695 zde bylo 11 gruntů a 10 chalup a v roce 1770 měla vesnice 32 čísel popisných.

Podle popisu z roku 1674 náležely k lnářskému panství 2.městečka (Bělčice a Kasejovice) a 24 vesnic, 9.dvorů, 10.ovčínů, v nichž se chovalo cca 3 700 ovcí, 12.mlýnů, 4.vodní pily a 123. rybníků (14.třecích, 46.výtažných, 39.hlavních, 3.pstruhové, 6.pustých a 15.sázek).

V roce 1676 hrabě Humprecht Jan rozšířil panství koupí Radošic se statkem Týniště a o rok později statku Metly. Rozvíjel neobyčejně bohatou stavební činnost. K impozantním sídlům, která dal postavit patří např. zámek Humprecht u Sobotky z r.1666, nebo Černínský palác v Praze (dnes sídlo ministerstva zahraničí).Ve Lnářích nechal pokračovat ve stavbě nového zámku. Humprecht Jan byl velmi vzdělaný člověk. V mládí studoval na jezuitském gymnáziu v Praze, pak cestoval po Evropě, zastával četné úřady ve státní správě a tři roky působil jako císařský vyslanec v Benátkách.

Po Humprechtově smrti v roce 1682 zdědil lnářské panství jeho syn Tomáš Zacheus, který ještě v témže roce rozšířil panství o Bezděkov a Pole. Pole sice už od roku 1465 k lnářskému panství patřilo, ale Adam ze Šternberka je v roce 1577 odprodal.

V letech 1683 - 1686 dokončil Tomáš Zacheus stavbu lnářského zámku. Autorem stavebních plánů byl známý stavitel Giovanni Battista Maderna. Hrabě spolu s manželkou Zuzanou Terezií, rozenou hraběnkou Martinicovou, uvedl do Lnář v roce 1684 mnichy řádu bosých augustiánů a při chrámu Nejsvětější Trojice nechal postavit podle Madernových plánů klášter. V roce 1700 hrabě Tomáš Zacheus Černín zemřel a po jeho smrti se majitelé panství často střídali. Vdova Zuzana Terezie se znovu provdala a žila ve Vídni.

Zůstaly dcery Marie Gabriela, Marie Josefa a Marie Aloisie. Nejstarší Marie Gabriela se provdala za Václava Josefa hraběte Lažanského z Bukové, pána na Manětíně, který jménem obou nezletilých sester své manželky vedl správu lnářského panství až do roku 1715, kdy zemřel. O rok později zemřela nejmladší ze sester Marie Aloisie a v roce 1717 matka Zuzana Terezie. Po její smrti vyvstaly spory o otcovské dědictví mezi prvorozenou Marií Gabrielou, ovdovělou hraběnkou Lažanskou a druhorozenou Marií Josefou, provdanou za Leopolda Künigla, svobodného pána z Ehrenburgu a Warty. Spory skončily dohodou, že Marie Josefa obdrží panství Lnáře a své sestře vyplatí polovinu z ceny panství, která byla odhadnuta na 362 340 zlatých.

Leopold Künigl se po smrti Marie Josefy znovu oženil. Stalo se tak v roce 1727, jeho druhou manželkou se stala Marie Aloisie hraběnka Lažanská z Bukové. Tři měsíce po svatbě ale Leopold zemřel. Za jeho tři nezletilé děti spravoval panství František Karel hrabě Clary z Aldringenu, pán na Teplicích. Po dosažení zletilosti se ujal správy panství Lnáře nejstarší syn Leopolda Künigla Václav Josef, bohužel v následujícím roce utonul v řece Inn, a proto hrabě Clary na sebe opět vzal správu lnářského panství, kterou vykonával až do roku 1739, kdy se stal plnoletým mladší syn Šebestián Josef.

Častým střídáním majitelů a poručníků panství značně utrpělo a bylo silně zanedbané. Šebestiánu Josefu Küniglovi pak nezbylo nic jiného, než v roce 1745 zadlužené panství prodat hluboko pod cenou Františku Karlu Rudolfu hraběti Swéerts-Sporckovi.

Hrabě František Karel byl dobrým hospodářem, staral se o zvelebení chovu dobytka, zejména pak ovcí. Vystavěl vinopalnu a ledkárnu. velkou pozornost věnoval i rybničnímu hospodářství. Právě on založil chov později proslulého lnářského hladkého kapra.

Správa panství se postupně vyvinula v útvar, pro nějž se vžilo označení úřad patrimoniální. V čele hospodářské správy stál purkrabí, později zvaný hejtman, vrchní správce, potom direktor, administrátor a ředitel panství. Důchodní vybíral peněžní dávky, vedl evidenci a prováděl výplaty peněz. O obilní produkci se staral obroční neboli kastner, který měl na starosti sýpky. V čele soudu stál justiciátor, jeho úřad též vedl pozemkovou knižní agendu. Dozor nad lesy vykonával fořtmistr s hajnými. Za rybniční hospodářství odpovídal porybný neboli fišmistr. Ten měl pod sebou hlídače, jímž se přezdívalo holomci. Ti vykonávali dozor nad rybníky, udržovali hladiny na žádoucí výši a zajišťovali drobné opravy na hrázích. Každý úředník musel při nástupu složit věrnostní přísahu.

V roce 1757 převzal panství syn Františka Karla, Jan František Kristián Svéerts-Spork. Ten jej roku 1762 rozšířil o Slatinu a v roce 1769 o statek Životice. Všeobecně se zhoršující podmínky života poddaných v té době, se projevovaly i na lnářském panství. Vrchnost požadovala stále větší množství robotních povinností. Zvyšovaly se nejrůznější poplatky, včetně těch církevních. Nesnesitelné podmínky poddaných pak vedly k protestům, přerůstající v rebelie. Na lnářském panství došlo k povstání proti robotě v roce 1771. Ale i zde, tak jako jinde bylo tvrdě potlačeno.

Hrabě Jan František Kristián Svéerts-Spork nechal v roce 1793 vybudovat pod hrází Velkého Bělčického rybníka železné hutě, kde později pracovalo až 30 dělníků. K dosud zachovaným památkám na jeho četné stavební aktivity patří i barokní kostel sv.Václava v Kadově, který dal postavit v roce 1765. Jan František Kristián zemřel v roce 1802. Za jeho nedospělé děti spravoval panství Jan Prokop Hartmann, hrabě z Klarštejna, pán na Drahenicích.